Intoxikace a antidota

16.3.3
Terapie intoxikace neopioidními analgetiky
 

16.3.3.1
Terapie intoxikace salicyláty
 

   Požití většího množství kyseliny acetylsalicylové či ostatních salicylátů je již velmi vzácné.
   Hlavními klinickými příznaky intoxikace jsou zvracení, hyperventilace, tinnitus, ospalost a zvýšené pocení. Do klinického obrazu otravy patří i porucha acidobazické rovnováhy (zpočátku respirační alkalóza, později těžká metabolická acidóza v závislosti na požité dávce), křeče, hypoglykémie, hypertermie a edém plic. Kóma nebývá časté, je příznakem velmi vážné intoxikace. Ke stanovení závažnosti intoxikace je vhodné znát kromě plazmatické koncentrace salicylátů též hodnoty pO2 a pCO2 a hladinu minerálů.
   Po požití život ohrožujících dávek je třeba nejdříve podat vysokou dávku aktivního uhlí (carbo activatus) a podle závažnosti intoxikace jeho podání opakovat až do poklesu plazmatické koncentrace salicylátů. Následně je třeba podat laxativum obsahující macrogol. Je nutné doplnit objem tekutin, korigovat hypoglykémii i acidózu. Hemodialýzu je třeba zvážit u všech pacientů se závažnými projevy intoxikace.  

16.3.3.2
Terapie intoxikace nesteroidními antiflogistiky
 

   Ibuprofen ani v dávce 150 mg/kg nevyvolává závažné toxické příznaky. Otrava ibuprofenem se projevuje nauzeou, zvracením (někdy s příměsí krve z hemoragické gastritidy), dezorientací, nystagmem a poruchami vidění. Velmi vzácně se dostavuje porucha vědomí, ataxie, tinnitus, po masivních intoxikacích se objevují přechodné známky poškození jater a ledvin a edém plic i mozku. Diclofenac a zejména nimesulid a piroxicam mohou vyvolat poškození jater a ledvin, křeče, kóma, kardiopulmonální zástavu. Nebezpečná bývá dávka přesahující 5-10násobně dávku terapeutickou. Naproti tomu toxicita meloxicamu a selektivních inhibitorů cyklooxygenázy 2 (např. celecoxibu) je nízká.
   Při terapii intoxikace má hlavní význam podání vysoké dávky aktivního uhlí, další léčba je podpůrná a symptomatická.  

16.3.3.3
Terapie intoxikace paracetamolem
 

   Požití paracetamolu v dávce 200 mg/kg u zdravých osob, resp. 100 mg/kg u vulnerabilních jedinců (viz dále), což odpovídá u dospělých asi 7-15 g (tedy 14-30 tabletám), obvykle způsobí těžkou intoxikaci se selháním funkce jater a méně častou renální tubulární nekrózou. Časnými příznaky intoxikace jsou nauzea a zvracení, zpravidla bez význačné alterace vědomí, v odstupu 24 či více hodin nastává hepatorenální stadium s příznaky selhání funkce jater a ledvin, encefalopatií, metabolickou acidózou, hypoglykémií, prodloužením protrombinového času, edémem mozku a úmrtím.
   Každý pacient, který požil výše uvedenou dávku, musí co nejdříve dostat aktivní uhlí (carbo activatus) a musí být převezen do nemocnice a patřičně sledován, nejlépe se stanovením plazmatické koncentrace paracetamolu za 4 a 8 hodin po jeho požití. Dřívější stanovení není spolehlivé, může být falešně nižší, protože paracetamol není ještě vstřebán.
   Antidotem paracetamolu je acetylcystein, jehož včasným podáním lze zabránit ireverzibilnímu poškození jater. Indikací jeho podání je podezření na požití hepatotoxické dávky paracetamolu, nebo přesněji stanovení plazmatické koncentrace paracetamolu nad referenční křivkou, která je tvořena hraničními hodnotami 150 mg/l za 4 hodiny, 40 mg/l za 12 hodin a 23 mg/l za 15 hodin po požití. Více ohroženi jsou alkoholici, osoby s poruchou funkce jater či s malnutricí a pacienti léčení v předchozích 2 týdnech induktory mikrosomálních jaterních enzymů (např. carbamazepinem, phenytoinem, phenobarbitalem, rifampicinem, isoniazidem apod.). U nich se využívá referenční křivka tvořená hraničními hodnotami 120 mg/l za 4 hodiny a 20 mg/l za 15 hodin po požití.
   Také neúmyslné předávkování paracetamolem užívaným pro přetrvávající bolesti po dobu několika dnů si může vyžádat podání antidota a opakované stanovení koncentrace paracetamolu v krvi. Za rizikovou dávku se považuje požití 200 mg/kg v období 24 hodin nebo 300 mg/kg během 48-72 hodin, popřípadě dávka poloviční u osob s rizikovými faktory. V těchto případech nelze použít nomogram pro jednorázové předávkování paracetamolu.
   Acetylcystein
se přednostně aplikuje nitrožilní infuzí po naředění 5% roztokem glukózy, avšak lze ho podat i perorálně nebo žaludeční sondou. U pacientů s laboratorními známkami poškození funkce jater (např. zvýšení hodnot jaterních transamináz) se acetylcystein podává opakovaně, a to až do normalizace příslušných laboratorních hodnot.
   Účinek acetylcysteinu je vysoce spolehlivý, pokud se jeho aplikace zahájí do 8-10 (16) hodin od požití paracetamolu. Jeho efekt byl prokázán i u některých pacientů s příznaky selhávání funkce jater, u nichž byla terapie zahájena po 50 hodinách od intoxikace. K tlumení opakovaného zvracení, které brání účinku aktivního uhlí nebo perorálně podávaného acetylcysteinu, se aplikuje nitrožilně metoclopramid v dávce 1-2 mg/kg, použít lze i ondansetron. Eliminační metody se při dostupnosti antidota nepoužívají. V závažných případech může být indikována transplantace jater.  

acetylcysteinum      V03AB23
Charakteristika: léčivo s volnou -SH skupinou zvyšující a obnovující jaterní koncentrace glutathionu a umožňující urychlit detoxikaci toxických metabolitů paracetamolu.
Indikace: intoxikace paracetamolem, muchomůrkou zelenou nebo hepatotoxickými halogenovanými uhlovodíky (např. chloroformem); jako mukolytikum viz kapitolu 3.4.1.
Kontraindikace: opatrnosti je třeba při přecitlivělosti na acetylcystein nebo u bronchiálního astmatu.
Nežádoucí účinky: méně často nauzea, zvracení, horečka, ospalost; vzácně alergické kožní reakce, otok obličeje, bronchospasmus, po nitrožilní aplikaci tinnitus, hypotenze a tachykardie; velmi vzácně anafylaktická reakce.
Dávkování: Terapii je třeba zahájit co nejdříve po zjištění intoxikace, v případě intoxikace paracetamolem optimálně do 8-10 hodin, příp. do 16 hodin (v období od 16. do 24. hodiny může mít acetylcystein plný ochranný účinek v závislosti na plazmatické koncentraci paracetamolu). Nitrožilní infuzí: dospělí i děti úvodní dávka 150 mg/kg aplikovaná po dobu 60 minut, dále se pokračuje kontinuální infuzí o rychlosti 12,5 mg/kg/h po dobu nejméně 72 hodin (v případě intoxikace paracetamolem), nebo do normalizace jaterních testů či funkcí (v případě intoxikace muchomůrkou zelenou nebo hepatotoxickými halogenovanými uhlovodíky). Alternativně při intoxikaci paracetamolem perorálně, případně nazogastrickou sondou: dospělí i děti úvodní dávka 140 mg/kg, dále 17 dávek po 70 mg/kg podávaných v odstupu 4 hodin; pokud se do jedné hodiny po perorálním podání acetylcysteinu dostaví zvracení, je třeba aplikaci dávky opakovat.
Poznámka: přípravky obsahující acetylcystein viz kapitolu 3.4.1.  

16.3.4
Terapie intoxikace opioidy
 

   Opioidy způsobují zpočátku euforii, později útlum CNS až kóma různé hloubky, hypotenzi, bradykardii, svědění kůže, zvracení, zácpu, svalovou hypotonii a miózu. Nejzávažnějším následkem intoxikace je útlum dechového centra. Objevuje se také nekardiální plicní edém (zejména po heroinu). Křeče vznikají spíš vzácně, nejčastěji po tramadolu.
   U intoxikovaných osob v kómatu nebo s hypoventilací je indikována nitrožilní aplikace specifického antidota opioidů naloxonu. Jeho účinek je krátkodobý, aplikaci tedy může být nutné opakovat v závislosti na hloubce bezvědomí nebo při přetrvávající bradypnoi. Naloxon lze aplikovat také kontinuální nitrožilní infuzí, jejíž rychlost se řídí odpovědí intoxikovaného.  

naloxoni hydrochloridum      V03AB15
Charakteristika: kompetitivní ,,čistý" antagonista opioidů na opioidních receptorech; plně antagonizuje jejich účinek včetně útlumu dechového centra, sedace, hypotenze a psychomimetických účinků; po nitrožilní aplikaci účinek nastupuje za 1-2 minuty, maxima dosahuje za 5 minut a trvá 45 minut, po nitrosvalové aplikaci účinek nastupuje za 2-5 minut, maxima dosahuje za 15 minut a trvá přibližně 60 minut, po podkožní aplikaci účinek nastupuje za 10-15 minut, maxima dosahuje za 20-30 minut a trvá 60 minut.
Indikace:
předávkování nebo intoxikace opioidy; další indikace viz kapitolu 15.7.
Kontraindikace: opatrnosti je třeba při přecitlivělosti na naloxon, u pacientů závislých na opioidech, u těžkého kardiovaskulárního onemocnění.
Nežádoucí účinky: nauzea, zvracení, průjem; méně často poruchy srdečního rytmu, nervozita, podrážděnost, svědění; vzácně křeče, hypertenze, hypotenze, u novorozenců dále horečka, excesivní pláč a třes; velmi vzácně plicní edém; u osob závislých na opioidech může vyvolat akutní abstinenční syndrom.
Dávkování: nitrožilní injekcí: dospělí 0,4-2 mg, aplikaci lze opakovat v intervalu 2-3 minut do maximální dávky 10 mg; děti 10 µg/kg, v případě neúčinnosti se dále aplikuje 100 µg/kg.
Rp
Naloxone WZF Polfa inj sol (Polfa, PL)
0,4 mg v 1 ml roztoku  

16.3.5
Terapie intoxikace antidepresivy
 

   Tricyklická a některá další antidepresiva vyvolávají při předávkování anticholinergní účinky (sucho v ústech, mydriázu, zpomalení motility trávicího ústrojí a vstřebávání, zácpu, retenci moči, tachykardii), kóma různého stupně, poruchy srdečního rytmu nebo vedení vzruchu, hypotenzi, hyperreflexii, extenční plantární reflex, křeče, útlum dechového centra vedoucí až k zástavě dechu. Těžká intoxikace může být komplikována metabolickou acidózou, deliriem s agitací, nekontrolovatelnými křečemi a zrakovými či sluchovými halucinacemi, které se dostavují při probouzení z bezvědomí. Toxicita selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu je podstatně nižší. Serotoninový syndrom vzniká při jejich předávkování nebo při jejich kombinaci s inhibitory monoaminoxidázy, léčivy s výrazným serotoninergním účinkem či léčivy zvyšujícími jejich plazmatické koncentrace. Projevuje se zmateností, neklidem, hyperreflexií, pocením, nekoordinovanými pohyby, třesem a hypertermií.
   V přednemocniční péči je třeba pacientovi podat vysokou dávku aktivního uhlí (carbo activatus). Základním požadavkem pro zajištěný převoz do nemocnice je udržení volně průchodných dýchacích cest a dostatečná ventilace. Ke zvládnutí křečí lze aplikovat pomalou nitrožilní injekcí (případně rektálně) diazepam. Během převozu se mohou objevit i arytmie, jimž lze předejít nebo je lze zvládnout úpravou metabolické acidózy (s cílem dosáhnout pH krve 7,45-7,55), hypoxie a hypokalémie. Při intoxikaci antidepresivy s anticholinergním účinkem má výplach žaludku (díky jeho zpomalené motilitě) efekt ještě za 4 hodiny po jejich požití. Antidotum neexistuje, metodou volby je opakované podávání vysokých dávek aktivního uhlí. Pokud byla požitá antidepresiva obsažena v retardovaných lékových formách, je na místě podání laxativa obsahujícího macrogol. Důležitá je podpůrná a symptomatická terapie. Dříve běžně používaný physostigmin se u otravy tricyklickými antidepresivy rutinně nepodává, neboť může prohloubit poruchy srdečního vedení, snížit kontraktilitu myokardu, vyvolat zástavu srdce, hypotenzi a křeče. Hemodialýza ani hemoperfuze nejsou účinné. Při serotoninovém syndromu se podávají myorelaxancia, zejména dantrolen (viz kapitolu 15.7). Účinky serotoninu lze částečně antagonizovat cyproheptadinem v dávce 4-8 mg podávané každé 1-4 hodiny (maximálně 32 mg denně) až do nástupu jeho účinku.
   U liposolubilních antidepresiv lze při kardiotoxických projevech zkusit aplikaci 20% tukové emulze (např. Intralipid).  

16.3.6
Terapie intoxikace benzodiazepiny
 

   Benzodiazepiny zvyšují inhibiční účinek neurotrasmiteru GABA a během 30-120 minut po požití způsobují ospalost, ataxii a hypotenzi, po užití toxických dávek (více než dvacetinásobek dávek terapeutických) dochází ke kómatu, případně k zástavě dechu. Rizikovější jsou v tomto ohledu krátce působící benzodiazepiny, zejména alprazolam a midazolam (podobné riziko je spojeno i s předávkováním příbuzných nebenzodiazepinových hypnotik, jakými jsou zolpidem, zopiclon a zaleplon). Podává se aktivní uhlí (popřípadě opakovaně, i když není jednoznačný důkaz vyšší účinnosti), symptomatická a podpůrná terapie. V diferenciální diagnóze bezvědomí, pokud existuje podezření na požití benzodiazepinů, lze podat specifického antagonistu benzodiazepinů flumazenil. Pokud byla intoxikace způsobena benzodiazepiny v kombinaci s léčivy vyvolávajícími křeče (např. tricyklická antidepresiva, bupropion, tramadol), je třeba zajistit vitální funkce podpůrnou terapií. Podání flumazenilu je v tomto případě kontraindikováno, neboť jeho aplikace může křeče vyvolat.  

flumazenilum      V03AB25
Charakteristika:
kompetitivní antagonista benzodiazepinů na GABA-receptorech; jeho účinek nastupuje během 1-2 minut a trvá 35-60 minut; při intoxikaci benzodiazepiny je zpravidla nutné aplikaci flumazenilu opakovat, protože působení benzodiazepinů je vždy výrazně delší.
Indikace: předávkování nebo intoxikace benzodiazepiny, diferenciální diagnóza bezvědomí neznámé etiologie; další indikace viz kapitolu 15.7.
Kontraindikace: aplikace pacientům, kterým byly benzodiazepiny podány ke zvládnutí status epilepticus nebo nitrolební hypertenze, současná intoxikace tricyklickými antidepresivy nebo jinými látkami snižujícími křečový práh), aplikace dětem mladším 1 roku (pro nedostatek zkušeností); opatrnosti je třeba při přecitlivělosti na flumazenil, u pacientů závislých na benzodiazepinech, u epilepsie, panické úzkostné poruchy (i v anamnéze), v graviditě a laktaci.
Nežádoucí účinky:
nauzea; méně často úzkost, emoční labilita, nespavost, bolest hlavy, závratě, palpitace, hyperventilace, třes, přechodné zčervenání obličeje, zvracení, alergické kožní reakce; vzácně křeče (riziko jejich vzniku se zvyšuje u osob intoxikovaných benzodiazepiny a zároveň látkami snižujícími křečový práh); u osob závislých na benzodiazepinech může vyvolat akutní abstinenční syndrom.
Dávkování: Dospělí a děti starší 12 let: nitrožilní injekcí trvající 30 sekund úvodní dávka 0,2 mg, v případě nedostatečného účinku lze po přibližně 30-60 sekundách aplikovat 0,3 mg, a pokud je i tato dávka bez efektu, lze po dalších 30-60 sekundách podat 0,5 mg a aplikaci této dávky opakovat podle potřeby každých 30 sekund do celkové dávky 3 mg. Děti ve věku 1-12 let: nitrožilní injekcí trvající 15 sekund úvodní dávka 10 µg/kg (maximálně 0,2 mg), v případě nedostatečného účinku lze v odstupu 60 sekund aplikaci opakovat až do dosažení požadovaného stupně vědomí, nebo do celkové dávky 1 mg.
Rp Flumazenil Pharmaselect inj sol/inf cnc sol (Pharmaselect, A)
0,5 mg v 5 ml nebo 1 mg v 10 ml roztoku
 

16.3.7
Terapie intoxikace solemi železa
 

   Intoxikace solemi železa je většinou náhodná, nejčastěji se objevuje u dětí. Po časných příznacích otravy, mezi které patří nauzea, zvracení, bolesti břicha, průjem a hematemeze, může následovat období přechodného zlepšení. Po 12 hodinách od požití toxického množství solí železa dochází k hypotenzi, kómatu a jaterní nekróze.
   Do hodiny od požití je nutné provést výplach žaludku a poté podat laxativum obsahující macrogol. Aktivní uhlí je neúčinné. Antidotem, které váže železo, je deferoxamin.  

deferoxamini mesilas      V03AC01
Charakteristika: léčivo vytvářející s železem a s hliníkem komplexy, které jsou dostatečně stabilní, netoxické a rozpustné ve vodě a jsou vylučovány močí; 100 mg deferoxaminu váže přibližně 8,5 mg elementárního železa nebo 4,1 mg elementárního hliníku.
Indikace: intoxikace solemi železa; další indikace viz kapitolu 9.1.1.1.3.
Kontraindikace: opatrnosti je třeba při přecitlivělosti na deferoxamin nebo u těžké poruchy funkce ledvin.
Nežádoucí účinky:
bolest a podráždění v místě aplikace, bolest hlavy, tachykardie, hypotenze až šok, závratě, poškození zraku (zastřené vidění, zhoršení barvocitu, šeroslepost), ototoxicita, dyspnoe (vzácně až syndrom dechové tísně), alergické kožní reakce; méně často bolest břicha, průjem, křeče v dolních končetinách, periferní neuropatie, horečka, hypokalcémie, trombocytopenie, oranžovorůžové zbarvení moči; vzácně anafylaktická reakce.
Lékové interakce: současné podávání kyseliny askorbové může vést ke zvýšení tkáňové (především kardiální) toxicity železa.
Dávkování: dospělí i děti kontinuální nitrožilní infuzí zpočátku o rychlosti do 15 mg/kg/h, rychlost infuze se snižuje tak, aby celková denní dávka nepřekročila 80 mg/kg (maximálně 6 g).
Rp Desferal inj plv sol (Novartis, CZ)
500 mg v 1 lahvičce prášku  

16.3.8
Terapie intoxikace solemi lithia
 

   Při vzácných akutních otravách solemi lithia dominuje nauzea a zvracení, objevuje se letargie, zmatenost, setřelá řeč, svalová slabost a ataxie. Pro závažnější otravy je typická zvýšená neuromuskulární dráždivost (svalové záškuby, extrapyramidové příznaky). Dále se objevuje neoligurické selhání funkce ledvin při akutní tubulární nekróze. Soli lithia se vylučují ledvinami a riziko otravy hrozí při všech stavech spojených s dehydratací, k jejímuž vzniku může přispět i nefrogenní diabetes insipidus, který je jedním z nežádoucích účinků terapie solemi lithia. Na vzniku intoxikace se mohou podílet i lékové interakce (současné podávání diuretik, inhibitorů ACE, sartanů či některých antidepresiv nebo antipsychotik). U těžkých otrav se vyskytuje delirium, kóma, křeče, hypertermie, inverze T vln na EKG, sinusová bradykardie a zástava srdce.
   Terapie
je symptomatická s důrazem na úpravu vodní a elektrolytové rovnováhy, u těžkých otrav je účinná hemodialýza, protože lithium se neváže na plazmatické bílkoviny. Podání aktivního uhlí je bez efektu, neboť soli lithia neváže. U předávkování solí lithia obsažených v retardovaných lékových formách je indikováno podání laxativa obsahujícího macrogol.  

16.3.9
Terapie intoxikace antipsychotiky
 

   Klasická antipsychotika (neuroleptika) mají vedle antidopaminového působení také účinek anticholinergní, adrenolytický a antihistaminový. Anticholinergní účinek se projevuje suchostí sliznic, mydriázou, zpomalením motility trávicího ústrojí a vstřebávání, zácpou, retencí moči a tachykardií. Přítomna bývá porucha vědomí, svalová hypertonie, křeče, extrapyramidové příznaky (rigidita, torticollis, bradykineze, třes), hypotenze, kardiotoxické projevy, hypotermie či hypertermie, vzácně i neuroleptický maligní syndrom (rigidita, pocení, hypertermie, laktátová acidóza, rabdomyolýza). Antidotum neexistuje. Vzhledem k anticholinergnímu účinku neuroleptik bývá prospěšné vyprázdnění žaludku i po několika hodinách od intoxikace, efekt může mít i podání laxativa obsahujícího macrogol k jejich eliminaci z GIT. Atypická antipsychotika vyvolávají jen mírné extrapyramidové příznaky. Některá z nich však mohou již v terapeutických dávkách ovlivňovat vedení vzruchu v myokardu, přičemž při intoxikaci se tento efekt významně prohlubuje. Vyvolat mohou i hypotenzi, křeče a neuroleptický maligní syndrom.
   Základem léčby závažné intoxikace antipsychotiky jsou vysoké dávky aktivního uhlí (carbo activatus), podané v případě potřeby opakovaně. Terapie je symptomatická a podpůrná - spočívá v aplikaci kyslíku a v korekci acidózy, hypokalémie, hypotenze, dysrytmií a tělesné teploty. Při výskytu neuroleptického maligního syndromu je třeba snížit tělesnou teplotu na 38,5 ºC, snížit patologicky zvýšenou kontraktilitu svalstva nitrožilní aplikací dantrolenu v dávce 3-10 mg/kg/den ve 3-4 dílčích dávkách a zahájit terapii agonistou dopaminu bromocriptinem aplikovaným nazogastrickou sondou každých 6-8 hodin v postupně se zvyšující dávce (úvodní jednotlivá dávka 2,5 mg může být v závislosti na reakci pacienta postupně zvýšena až na 20 mg). V léčbě bromocriptinem se doporučuje pokračovat ještě 10 dnů po ústupu příznaků, ukončení jeho podávání musí být pozvolné (během 3 dnů).  

16.3.10
Terapie intoxikace psychostimulancii
 

16.3.10.1
Terapie intoxikace amfetaminem a jeho deriváty
 

   Předávkování amfetaminu nebo jeho derivátů (např. v ČR často zneužívaný pervitin - methamfetamin) vyvolává psychomotorický neklid až poruchu vědomí s křečemi, tachykardii, hypertenzi a hypertermii. Hrozí i rabdomyolýza a poškození ledvin. Chronický abúzus způsobuje paranoidně halucinační psychózu, kachektizaci a kardiomyopatii.
   Terapie akutní intoxikace je symptomatická, jejím základem je vnější zchlazování, izoosmotická hydratace, podávání benzodiazepinů při křečích, β-blokátorů a blokátorů vápníkových kanálů při tachykardii a hypertenzi. Při progresi intoxikace je nutná též umělá ventilace a podání dantrolenu. Při rabdomyolýze je třeba též aplikovat mannitol a hydrogenuhličitan sodný (natrii hydrogenocarbonas) pro udržení pH nad 6,0.  

16.3.10.2
Terapie intoxikace kokainem
 

   Kokain jako stimulans CNS způsobuje agitaci, dále mydriázu, tachykardii, dysrytmie, infarkt myokardu, hypertenzi, halucinace, hypertonii a hyperreflexii. V závažných případech je pacient postižen křečemi, rabdomyolýzou, selháním ledvin, kómatem a rozvojem metabolické acidózy.
   Terapie je symptomatická, spočívá v podávání β-blokátorů a blokátorů vápníkových kanálů při tachykardii a koronární ischémii, benzodiazepinů při křečích. Při rabdomyolýze je třeba aplikovat mannitol a alkalizovat moč hydrogenuhličitanem sodným (natrii hydrogenocarbonas).  

16.3.11
Terapie intoxikace theophyllinem
 

   Perorální letální dávka theophyllinu a ostatních xanthinů je pro dospělého asi 10 g. Relativně příznivý krátký biologický poločas (4-6 hodin) se několikanásobně prodlužuje při intoxikacích xanthiny v retardovaných lékových formách, čímž se závažnost otravy zvyšuje. První příznaky otravy se tak mohou objevit až za 12-16 hodin po požití. Do obrazu intoxikace patří opakované zvracení (někdy i s příměsí krve), třes, tachyarytmie, kóma, křeče až status epilepticus, hypotenze, závažná hypokalémie, hypofosfatémie, hyperglykémie a metabolická acidóza.
   Antidotum neexistuje, terapie je symptomatická. Jejím základem je opakované podávání vysoké dávky aktivního uhlí (carbo activatus), a pokud byla intoxikace způsobena xanthiny obsaženými v retardovaných lékových formách, je na místě též podání laxativa obsahujícího macrogol. Nutná je korekce poruch vnitřního prostředí (acidózy, hypokalémie), při tachyarytmiích se nitrožilně aplikují kardioselektivní β-blokátory bez ISA (opatrně u astmatiků), např. esmolol nebo metoprolol, při pohotovosti ke křečím se podává diazepam. Při závažných otravách je účinná hemoperfuze přes aktivní uhlí a hemodialýza, protože theophyllin má malý distribuční objem a nízkou vazbu na plazmatické bílkoviny. Provedení hemoperfuze nebo hemodialýzy může být indikováno, pokud je plazmatická koncentrace theophyllinu vyšší než 80 mg/l (u akutní intoxikace), resp. vyšší než 60 mg/l (u chronické intoxikace). Důležitější než plazmatické koncentrace theophyllinu jsou však klinické projevy intoxikace a přítomnost případných komplikujících faktorů, jakými může být těžší porucha funkce jater či srdeční nedostatečnost intoxikovaného jedince.